Recenze Milan Tesař
Jiří Bílý – Neptej se
MILAN TESAŘ (REFLEX)
Se zájmem jsem vyposlechl debutové album písničkáře Jiřího Bílého, ač bylo z mé strany provázeno nedůvěrou. Jednak mi nebylo jasné, čím mne, poučeného pestrou a zralou českou folkovou scénou, chce Bílý překvapit, jednak mě rozčílil anonymní výrok otištěný v interním bulletinu firmy Sony Music Bonton: „Má v sobě rockerskou razanci, ještě víc nekšeftmanské (opozitum od nedvědovské) jemnosti.“ Kterého Nedvěda? Který z nich je ono ztělesněné zlo? Nechci nikomu dělat advokáta, ale za reklamu takto konkrétně adresovanou konkurenci by se všude jinde zaplatila tučná pokuta. Kromě toho jsem si jist, že personifikace jména Nedvěd (vyjma fotbalisty) jako cynického obchodníka s vlastní písničkou už značně zdevalvovala a páchne závistí.
Nicméně album Neptej se vůbec není špatné. Nejen proto, že je instrumentálně velmi kultivované. Takhle ušlechtile by dneska hráli Bonsai, kdyby hráli. Zbytečně jsem se obával krásných barevných šatů násilím navlékaných na vypočitatelný folkový vzorec. Z něčeho podobného konečně jen těžko podezírat bývalého basistu skupiny Kurtizány z 25. avenue. Bílý je zjevně rafinovanější právě pro svou rockovou minulost. Jako zpěvák sází na svůj velmi dobrý, plný témbr, který posluchače společně s pestrým rytmickým neklidem donutí neslevit z pozornosti.
Já vím, že v moderním folku se někdy do děravého aranžmá a neživotaschopné harmonie vrazí violoncello, nebo harmonika, protože mají uhrančivý, naléhavý zvuk, ale Bílého písničky by bezpochyby obstály i bez nich. Jako skladatel si věří, proto může být klidný, úsporný, je pro něj charakteristická až krystalicky přímočará melodika. S minimem prostředků dosáhne nálady, kterou potřebuje. Dva roky příprav a zjevná snaha o perfekci snad někde zakulatily písně až příliš, člověk kolikrát lituje, že dokonalou fasádou občas neprobublá roztřepaná neučesanost, typická třebas pro Redla nebo Janouška, ale to je opravdu věc názoru. Těžko přesně určit vrcholy alba, moc se mi líbily kousky Pochod na Golgotu, Neptej se, Kořeny.
Netroufám si předpovídat, jak přijmou příznivci soft music, a zejména folku, suverénního muzikanta, který v písni Panenka z náměstí „drze“ cituje Panenku Křesťanovu (doufám, že vědomě), ale který se rozhodl nejdřív vydat album a teprve potom se představit na živých vystoupeních. Nevím, ale alespoň z nahrávky se jeho charisma rozhodně dere.